O ženském fotbale se Sárou Šaldovou
Dnešní rozhovor se bude týkat absolventky Gymnázia J. K. Tyla Sáry Šaldové a jejího pohledu na ženský fotbal i na její fotbalovou kariéru. Fotbalu se věnuje řadu let, vystřídala již několik klubů, a proto je ideálním kandidátem pro můj rozhovor. Sára mi prozradila například jak probíhaly její fotbalové začátky i to, jak vidí budoucnost českého ženského fotbalu.
Jaké byly tvé fotbalové začátky? Kdo tě k fotbalu přivedl?
Můj otec byl odjakživa velký fanda fotbalu, konkrétně pražské Sparty, a tak jsem se již od útlého věku v tomto prostředí nějakým způsobem pohybovala. Tak asi jako každé malé dítě jsem si kopala s míčem, což taťkovi samozřejmě dělalo radost. Neřekla bych však, že bylo v plánu si ze mě vychovat fotbalistku. Ale nějak se to sešlo, fotbal mě naplňoval, a tak nakonec i mamka svolila, že to můžu zkusit. Na svůj první klubový trénink fotbalu jsem šla v osmi letech, a to v Trutnově, s chlapeckým týmem. Od malička jsem se pohybovala především v partách kluků, takže přijít mezi bandu dětí opačného pohlaví pro mě nebyl problém. A musím říct, že kluci nás vždycky brali jako sobě rovné a respektovali jak mě, tak mé další dvě spoluhráčky. Postupem času se v Trutnově utvořil i dívčí tým, za který jsem taktéž nastupovala, což bylo oproti chlapeckému fotbalu diametrálně odlišné.
Zmínila jsi, že jsi začínala v chlapeckém týmu, jak tedy vypadaly tvé začátky v porovnání s dnešními poměry?
V tu dobu, kdy jsem začínala já (cca 10 let zpátky), u nás moc dívčích týmů, především pak v menších městech, nebylo. Holky obvykle začínaly s chlapci, jiná možnost neexistovala a musím říct, že to rozhodně nebylo a není na škodu. Mužský fotbal je rychlejší, agresivnější, dravější a holky se více otrkají. Dnes se již v každém větším městě vyskytují dívčí kategorie od těch nejmladších, holky tedy můžou začít hrát rovnou v dívčím kolektivu. To je tedy asi největší změna, počty dívčích týmů a s nimi narůstající počty fotbalistek. Co se dospělého fotbalu týče, finanční ohodnocení ani u těch nejlepších víceméně neexistovalo a ženy to dělaly čistě z lásky ke sportu. To už je dnes taky trochu jiné, ne s tou láskou samozřejmě, ale s penězi.
Dlouhou dobu jsi hrála jak za chlapce, tak za dívky, jaké si myslíš, že jsou hlavní rozdíly mezi ženským a mužským stylem hry?
Jak jsem již řekla, mužský fotbal je bezpochyby rychlejší, dynamičtější, agresivnější a pravděpodobně pro mnohé fanoušky pro oko atraktivnější. Ale je to naprosto přirozené, muži mají jiné, lepší genetické předpoklady a fyzicky jsou vyspělejší, tak to prostě od přírody je a není to vidět jen ve fotbale, ale ve všech sportech, alespoň v těch kolektivních. Vždy mi zatrne, když někdo pronese, že se ženy mají místo fotbalu raději přesunout za plotnu, když je reprezentační výběr schopný prohrát s kategorií mužů U15. Jasně, vypadá to blbě, ale je potřeba si uvědomit, že fotbal je rychlostní, fyzický sport a kluci jsou v patnácti letech vyspělejší než silná většina sportovkyň. Předběhnout či odstrčit patnáctiletého atleta je pro většinu sportujících žen nemožné a opravdu mě mrzí, že se nad tímto lidé, fotbaloví fanoušci nezamyslí a hned ženský fotbal zavrhují. Dobrovolně se přiznávám, že na sledování je i pro mě mužský fotbal atraktivnější, ale i ten náš má rozhodně něco do sebe!
Jak vidíš do budoucna svou kariéru? Je pro tebe fotbal pouze koníček nebo bys ráda šla profesionální cestou?
Od mala pro mě byl profesionální fotbal snem a dostat se do nějakého velkoklubu a živit se tím, co mě baví a naplňuje, to by byla pohádka. Cesta je ale samozřejmě trnitá a plná práce a mě bohužel posledních pár let štěstí nepřeje a potýkám se s jedním zraněním za druhým. Často slýchám, že jsem takový druhý Rosický. Momentálně jsem po operaci kolene a brzy mě čeká další, ale návrat na zelený trávník rozhodně plánuji, a ještě se nevzdávám. Samozřejmě se tímto naděje na profi fotbal neustále zmenšují. I kdybych se však nepohybovala na té profesionální úrovni, rozhodně nemám v plánu s fotbalem přestat. Hřiště pro mě bylo vždy místem, kde jsem mohla „vypnout“, utéct od všech svých problémů a uvolnit se. Taktéž je pro mě důležitý sociální aspekt. Tým se mi vždy stal takovou druhou rodinou a holky z Hradce, kde teď působím, bych za nic na světě nevyměnila. No prostě a jednoduše, dokud budu mít dvě relativně funkční nohy schopné pohybu, někde „kopat“ určitě budu.
Myslíš si, že se ženský fotbal v České republice za poslední roky někam posunul?
Rozhodně ano, během posledních pěti let došlo k poměrně velkým pokrokům. Samozřejmě oproti mužskému fotbalu je ten ženský stále v plínkách, alespoň u nás. Avšak už máme v nejvyšší lize hráčky s profesionálními smlouvami, podmínky celorepublikově se zlepšují a je to snad na dobré cestě, alespoň v té nejvyšší soutěži. Také si začínáme dělat jméno ve světě, především díky pražské Slavii a Spartě, které se pravidelně účastní ženských evropských turnajů a výsledkově se rok od roku posouvají směrem výše. Letos se u nás na jihovýchodě také koná mistrovství Evropy hráček do devatenácti let, který snad nějaké nové fotbalové fandy přiláká a zpopularizuje tento sport v ČR a třeba přivede i nějaké nové investory.
Proč si myslíš, že by mladé dívky měly začít s fotbalem?
Tak prvním předpokladem pro hraní fotbalu je samozřejmě to, že vás to musí bavit. Pokud dívka fotbal miluje, nevidím jediný důvod, proč to nezkusit. Holky by se měly vyprdnout na jakékoliv předsudky, které slýchají. Každý má právo dělat to, co ho baví a dneska k tomu ty možnosti jsou. Holčičí týmy bývají organizovány už od přípravek, samozřejmě se může začínající fotbalistka taktéž připojit k chlapcům. Mimo to, že nám již hrajícím fotbalistkám, udělá každá nová příchozí obrovskou radost, je fotbal samozřejmě zdraví prospěšný sport, člověk je na čerstvém vzduchu a pohybuje se. Taktéž zde rozvíjí stránku sociální, je součástí kolektivu, kde musí spolupracovat a učit se zodpovědnosti. To je za mě na kolektivních sportech to nejkrásnější. Sportovec nebojuje sám za sebe, ale za celý tým a má kolem sebe bandu lidí, která ho má ráda a podpoří ho.
Autor: Anna Kovářová
