Přes zdravotnické lyceum a pedagogiku až do televizních obrazovek. Jak vypadá cesta redaktorky, která se jí původně neměla stát? Jaké nástrahy čekají na učitelku, která se ocitne v televizním prostředí? Na tyto a další otázky nám odpoví moje sestra, Nikola Dostálková.

Ahoj, Nikolo, jak bys samu sebe popsala? Jak by ses představila?

Ahojky, jsem studentkou posledního ročníku českého jazyka, literatury a biologie. Sleduji společenské dění, neustále mi běží v uších různé podcasty a miluji přírodu. Snad proto, že se snažím chápat věci v souvislostech, zajímá mne z vědních oborů nejvíce ekologie a enviromentalistika. Jinak se snažím nezabít všechny pokojovky v bytě a neutratit všechny peníze v kavárnách. Také jsem hrdou majitelkou úžasné labradorky, temperamentního bengálského kocoura a králíka nejasného původu.

Žurnalistiku tedy vystudovanou nemáš, jak jsi se tedy k práci dostala?

Někdy ke konci roku 2021 mne napadlo, že bych se ráda naučila něco nového. Díky mé tříleté pedagogické praxi během studia jsem věděla, že se mohu i po složení státních zkoušek vydat jinou cestou a zároveň mi nebude chybět zkušenost učitelky pro případ, že bych se do školství, které mne také moc baví, vrátila.  Začala jsem tedy ještě vedle školy a zaměstnání občas pracovat pro soukromou televizi a toto prostředí mne zaujalo.

V listopadu 2022 jsem nastoupila do ČT na pozici stážistky a po pár měsících jsem pro ni začala pracovat.

Jak je tedy možné, že jsi se z práce učitelky vydala za prací redaktorky? Co tě k tomu táhlo?

Celkem pravidelně se ve svém životě setkávám s tím, že lidem připadá, že se každou chvíli vydám jinou cestou. Je pravda, že jsem si nikdy nedokázala vybrat jeden obor, ale celý život osciluji mezi láskou k přírodě a literatuře.  Protože mám zároveň vřelý vztah k lidem, vybrala jsem si později pedagogiku s právě výše zmíněnými obory. Díky tomu mám vhled nejen do humanitních oborů, ale i do přírodních věd.  

Táhlo mne tedy poznat něco nového a práce v televizi mé zájmy spojuje. Píšu reportáže, očekává se ode mne jistá úroveň jazykové vybavenosti a mohu se v reportážích věnovat tématům, ke kterým mám právě díky vysoké škole blízko.

Přímo žurnalistiku tedy vystudovanou nemáš. Cítíš v to nějaký hendikep? Myslíš, že je to potřeba?

To nemohu objektivně posoudit, protože nevím, zda by pro mne byla práce jednodušší, kdybych tuto zkušenost měla. Snažila jsem se ale na to samé poptat ostatních, kteří mi shodně řekli, že je to výhoda zejména do začátku. Na samotnou denní práci však člověka nepřipraví. Může být výhodou, že jako nově příchozí ovládáte novinářský slang, takhle se všechny různé výrazy a zkratky učím za běhu, což zpočátku může ztěžovat porozumění.

V mediálním prostoru jsem se ale i setkala s názorem novinářů, kteří vypověděli, že je lepší vystudovat alespoň na Bc. nebo Mgr./Ing. jiný obor. Je prý lepší mít oblast, které člověk rozumí a pak se jí následně může věnovat v novinářské práci. Já bych se takto ráda do budoucna věnovala školství, kultuře nebo enviromentálním tématům.

Říkáš, že vystudovat nějaký jiný obor je kolikrát výhodou, Když jsi tedy šla na pedagogiku, chtěla jsi být učitelkou, anebo to byl účel jiného oboru, do kterého bys následně měla vhled?

Tenkrát jsem takto určitě nepřemýšlela. VŠ jsem si vybírala podle mých zájmů. Už odmalička jsem strašně ráda četla. Úplně živě si pamatuji první návštěvu knihovny. Šly jsme s mamkou půjčit knížku, kterou jsme měli mít na měsíc a následně z ní sepsat čtenářský deník. Přečetla jsem ji celou jen chvíli poté, co jsme dorazily domů. Přestože se literatura stala mým největším koníčkem, ZŠ mi český jazyk jako takový znechutila a znovu můj zájem k češtině a literatuře vzbudila skvělá učitelka na střední škole. 

Když jsem byla na VŠ, tak jsem si dokonce dlouho myslela, že půjdu studovat doktorské studium a chtěla jsem učit na vysoké škole. Přestože mne tento směr stále táhne, chtěla jsem ještě využít toho, že se vzhledem k mému věku neočekávají dlouholeté praxe v oboru a rozšířit si obzory mimo vystudované obory.

Jsem člověk, který na sobě chce systematicky pracovat a neustále se vzdělávat, to mi po nástupu do učitelství začalo chybět. Mohlo to být ale i tím, že moje pracoviště neposkytovaly moc možností dalšího vzdělávání. Možná se k učení po čase zase vrátím a kromě teoretických znalostí budu moci předávat dál i více praktických dovedností. 

Dříve si pracovala pro soukromou televizi, nyní pro veřejnoprávní. Vidíš v nich nějaký rozdíl?

Je důležité si uvědomit, že v obou institucích jsem zatím nestrávila mnoho času a stále se v tomto oboru rozkoukávám. Můj pocit ale je, že v soukromé televizi byla práce značně jednodušší. Točilo se méně témat, nevyžadovala se v tak vysoké míře originalita a bylo na vše více času. Občas se točily i různé reklamní věci, takže práce byla v mnohém jednodušší.

Veřejnoprávní televize je oproti tomu velký organismus, nekomunikuji jen se svými kolegy, ale i s dalšími redakcemi a dohromady skládáme celé vysílání. Kdežto v soukromé televizi jsem často téma pro reportáž dostala, zde se v tomto směru ode mne očekává vyšší míra samostatnosti a aktivity. Daleko více také spolupracuji s kameramanem a na výsledné obrazové podobě reportáže.

Co ti  na této práci přijde nejtěžší?

Musím si dávat velký pozor na ověřování informací a shánění spolehlivých respondentů. Dát si pozor na to, zda jen někdo nechce druhému uškodit. Nemusí být ani jednoduché dostat respondenty před kameru, kdekdo se ostýchá. Také se učím věnovat pozornost jednotlivým formulacím, abych dokázala vyjádřit nejdůležitější myšlenky na krátké stopáži.

Tato práce rozhodně není žádná pohodička. Co tě na tomto tedy nejvíce baví? Jaké v tom vidíš benefity?

Nejvíce mne baví právě fúze všech mých zájmů. Mám ráda dynamické dny a změny prostředí. Každý den je jiný, natáčení probíhá na odlišných místech a setkávám se s různými lidmi. Těší mne, že mohu pracovat pro kvalitní a respektované medium a učit se od zkušených kolegů, jejichž pomocná ruka je pro mne jako nováčka zcela zásadní. Ačkoliv je pro mne začínání od nuly v novém prostoru velmi náročné, neměnila bych. Jsem zvědavá, jak mne tato pracovní zkušenost posune.

Foto: archiv Nikoly Dostálkové