Venuše Mélská

V stínu soch a sloupořadí
sedí Ital, loutnu ladí.
Ladí, aby hrál
hraje, aby zapomněl.

Žena jménem Venuše, zrádná,
vryla se do srdce pána,
jenž ze splínu
v Římě v říjnu
u jejích nohou hrál a zpíval
a svou lásku nezakrýval.

Jeho touhou až ztratila se záře z jeho tváře
Venuše chladná jak mramor,
jako srdce lháře.

V šumu fontán slyším píseň znít,
mladého muže, jenž nechce osudu nechat,
co by se mohlo dít-

Venuše, sejdi níž a dej mi znamení,
že tvá krása není pouhé zjevení,
přijmi mé dary, buď mou opěvovanou,
staň se duší a dej mi to, co duše dáti dovedou.

Ona jen stála zahleděna v dál.
I tak tam mladý Ital nadále stál.
U jejich nohou, složil by svět
jen aby Venuše mohla mu odpovědět.

Slunce kleslo níž,
paprsky osvítily jejich tváře, jejich kříž
a z toho večera loutna už nezněla.

Ve stínu soch a sloupořadí
Ital už nesedí, loutnu neladí
ladil, aby hrál
hrál, aby zapomněl
na ty splíny, které život nese
na lásku ke krásce, která nehýbe se.

Autor: Adéla Přibylová

Žánr