Víc než zájezd do Říma

Vyplatí se utratit celá letní brigáda na exkurzi? Bude se mi líbit město, o kterém tolik lidí básní, až mi to je nepříjemné? Stojí ta cesta za to? To jsou otázky, které se mi objevovaly před odletem do slunné Itálie.

 

Pocení ve svetru a ztracená kolečka od kufru mě přivítaly na italském letišti. To je mi pěkný začátek. A ještě si ze mne dělali ostatní srandu, že mám o kolečka míň. Jenže jsem v tu chvíli netušil, že od této chvíle jakékoliv negativní emoce budou přebity pravým opakem. 

 

Během cesty autobusem se nám naskytl první pohled na jednu z dominantních památek Říma. Fašistická, populistická stavba Colosseo Quadrato. Pozoruhodné otevření deseti dnů v hlavním městě Itálie. Než jsme dorazili na ubytování v budově teologické fakulty, měli jsme příležitost zažít první stereotypy. Tendence Italů řešit komplikované dopravní situace mačkáním klaksonů nešla přeslechnout (hlavně když se náš autobus otáčel v křižovatce déle, než by se dalo tolerovat).

Na kochání se ubytováním mnoho času nebylo, jelikož program byl nabitý od úplného počátku. Opět již jenom cesta do centra stojí za zmínku, jelikož ne jeden ze studentů byl šokovaný po příjezdu metra. Jednotlivé části dopravního prostředku totiž bylo obtížné na první pohled rozeznat, jelikož každý čtverečný centimetr byl pokrytý graffiti. Autenticita na dosah ruky. Mně se ale tento punkový vzhled zalíbil a hned jsem pochopil, že tohle město bude ještě stát za to.

Po výstupu z metra a chvilce chůze, kdy jsme minuli solidní sloupy, se mi poprvé vyrazil dech (díky bohu jen obrazně řečeno). Z čista jasna se před námi objevilo vatikánské náměstí,které jsem zprvu nepoznal, a s ním i ohromná Bazilika sv. Petra. Chvilku se mi nechtělo věřit, že se může bez jakéhokoliv varování objevit ikonická památka, ale časem jsem pochopil, že tohle se děje na téměř každém kroku. Zde jsem se dozvěděl novinku - Měli jste někdy dojem, že by pro vás křesťanská církev neměla otevřenou náruč? Pokud ano, tak se podívejte na tvar Vatikánského náměstí, abyste nabrali opačného dojmu.

Vatikánské náměstí
Vatikánské náměstí

Centrum křesťanství avšak nebylo naším dnešním cílem, i když od papeže jsme nešli daleko. Mnozí z vás jste možná viděli film Andělé a démoni. Ano, navštívili jsme Andělský hrad, který je spojený tajným, ačkoliv dnes už ne příliš utajeným, tunelem, který propojuje hrad se sídlem Papeže. 

Na hradě odstartovala rivalita a začali se uzavírat skupiny, aby mohli studenti spolupracovat. Důvodem byla hra, která provázela celou exkurzi. V mobilech jsme měli stažené až tři fotografie z Říma, či jiného místa návštěvy, na den a naším úkolem bylo najít místo, kde byla ta fotografie původně vyfocena, a následně z toho místa udělat selfie. Víc fotek se rovnalo více bodů. K čemu? To jsme v danou chvíli nevěděli. Ale já jsem se snažil, protože mě to nutilo chodit do míst, která bych jinak odepsal jako nezajímavé, a to mě bavilo. A alespoň na nějakou dobu mě to drželo v pozoru. 

Nádheru zapadajícího slunce jsme obdivovali z vrcholu hradu. V ten moment mi došlo, že když i západ Slunce je naplánovaný na úchvatném místě, tak se můžu těšit na každý okamžik, který nás čeká. 

Po ukončení divadla, které nám dopřála příroda, jsme si šli nakoupit na další den a dát si první pravou italskou pizzu. První setkání mých chuťových buněk s místním ovocem bylo zážitkem, které se mi do paměti vytesalo jako do žuly. A to nemluvím o tom, jaký dojem na mě udělala velikost zdejších plodin. Jedno rajče jsem málem měl za dýni Hokaido.

Cestu na ubytování nám krom velké únavy znepříjemnilo uzavření linky metra. V MHD ale mnozí z nás ožili, jelikož jsme bojovali o volné místo a čerstvý vzduch. V moment, kdy jsem uléhal do postele, jsem se podíval na hodinky a uvědomil jsem si, že jsem vzhůru dvacet hodin.

 

Sladká rána, stavba Fora Romana a nedostatek židlí

 

První otázka, kterou jsem si ráno položil, zněla "Proč sakra (sakra jsem opravdu neřekl) budíček v 6:53?". Naštěstí ranní pachuť přešla při pohledu na snídani. Máslové croissanty, croissanty plněné čokoládou nebo džemem, koláče, buchty, ovoce, sušenky, to vše bylo na výběr a k tomu hořká káva či různorodé čaje. Vědomí, že tenhle výhled nás bude čekat nejspíš každý den, hnedka přineslo světlé myšlenky.

Při výstupu z metra jsme kvapně prošli kolem pravého Kolosea jako kdyby tam ani nebylo.

"Fotky teď ne! Na ty bude hromada času později!" znělo z úst profesora Kotlera, když viděl, jak nejen studenti zdržují focením při cestě k, dle mého, významnějšímu místu.

Palatium je sídlo sídel, tedy spíš bylo. Zub času a rozkrádání materiálu zapříčinilo zánik tohoto paláce, kde sídlil císař Augustus. Jen pro představu, jen pro základy paláce se musely spojit dva kopce. Tento vrcholek se nazývá Palatin, což je místo, kde podle pověsti pastýř objevil Romula a Réma. Skrývaly se zde lázně, nymfea - tiché místnosti připomínající jeskyni - sály, zahrady a další nádhery, které si v paláci můžete představit. Při zkoumání okolí jsem narazil na jednu terasu, ze které jsem viděl nespočet ruin chrámů a jiných staveb. Hlavou se mi honila otázka, co to tam leží a mrzelo mě, že to nemám jak zjistit. 

Ve stínu pod borovicemi pinie nás čekal první workshop. Po Palatiu nás čekalo Forum Romanum, místo, kde probíhala římská “demokracie”. Abychom si udělali obrázek, jak to dříve vypadalo, a dokázali se v něm vyznat, tak jsme si ho postupně stavěli z dřevěných kostiček, které jsme sem ještě s kamarádem dotáhli (a pak ještě tahali po zbytek dne).

Během stavby z kostiček jsme ve skupince společně vymýšleli, co centrum říše potřebuje, tedy na co se nesmí zapomenout. Výsledek naší práce mohl vypadat všelijak, ale poté, co jsme sešli schody z té terasy, kde jsem si říkal, co to asi je, jsem mohl sebevědomě říkat “Tohle je Venušin chrám, tamto dům Ceasara…”, ačkoliv šlo třeba jen o hroudu hezky opracovaných kamenů.

Po dopoledni představování si impozantnosti paláce císaře Augusta, či velikosti Fora Romana, v dobách, kdy se zde scházel lid řešit veřejné záležitosti, následovala ikona Říma, možná i celé Itálie, Koloseum. Osobně jsem zde zažil své největší zklamání. Po vstupu do gladiátorské arény vedle mne zaznělo “Nemělo by to být větší?”, což vystihlo jednu z myšlenek, která se mi v ten okamžik mihla hlavou. Nejspíš jsem byl zblblý z filmů, kde byly  tribuny z mramoru, skandující dav a zápasy na život a na smrt. To, co jsem viděl, byly opravované klece pod bojištěm, zanesené tribuny tak, že nebyly rozeznat a proudy turistů.

Dojem ale vylepšil Kapitol, další ze sedmičky pahorků, tvořící základ Říma. Nachází se zde muzeum, kam jsme byli lákáni na kávu a zmrzlinu. Jenže když jsme vyšli tři patra, tak jsem s hrůzou zjistili, že “gelato” není, takže jsme si akorát mohli vychutnat krásu kapitolských uměleckých děl.

Načasování západu slunce bylo opět profesionální, jelikož jsme ho obdivovali nad Forem Romanem, které tak získalo teplé odstíny oranžové.

Část z nás ještě chtěla zakončit tento den jinak, než muzeem. Padl návrh, že bychom mohli italskou kulturu zkusit na vlastní jazyk. Vyšli jsme tedy směr restaurace. Ukázalo se ale, že jedenáct míst je na jednu restauraci příliš velký požadavek. Naštěstí se profesor Dohnal nechtěl rychle vzdát, urputně ukecával servírku a jen po necelé půlhodině jsme si společně sedli ke stolu. Nutno říct, že se ve výsledku snažili vyjít vstříc a připravili nám i sezení. Největší dojem ale udělalo jídlo. Všichni se vznášeli v gurmánském nebi. Minimálně já určitě. Poprvé v životě jsem ochutnal krevety a lanýže, dokonce vše dohromady ještě s těstovinami. Popis je zbytečný, to musíte v Římě ochutnat sami. V České republice vám takové těstoviny neudělají. Dokonalá tečka dne.

 

Kazety a hořící olivovníky

 

Díky bohu za tento den. Jinak by to s námi nemuselo dopadnout hezky.

Třetí den naší exkurze byl ve znamení klidu. Po dvou náročných dnech s nedostatkem spánku a nikdy nekončícím chozením, byl relax v prostorech Hadriánovy vily potřebný jako sůl. 

Aby jste si ale nepředstavovali, že jsme se váleli ve vile jako někde ve čtvrti zbohatlíků na okraji Prahy. Pojetí vily je v antickém Římě diametrálně jiné. Tato vila se rozprostírá na sto dvaceti hektarech, což je pro představu plocha přibližně 1,5 milionu fotbalových hřišť. Přirozeně jsme to celé neprocházeli, to bychom si ten pobyt museli prodloužit. Určitě není divu, že zdejší místo skrývá impozantní budovy, zahrady, lázně, bazénky, divadla či dokonce nemocnice. Silnější dojem vyvolal i fakt, že vilu si navrhl sám Hadrian, jelikož se mimo jiné zajímal o architekturu. Nelze si však nevšimnout, že se silně inspiroval u jiných významných staveb. Nepozoruhodnější byl podlouhlý “bazének” obklopený sochami, tzv. canopus, zakončený serapeem, což je nymfeum, ale několikrát zvětšené.

Canopus v Hadriánově vile
Canopus v Hadriánově vile

 

Moji pozornost si zasloužilo kvůli příběhu, který vedl k vytvoření tohoto malebného údolí. Hadrián totiž strádal, když přišel o svého milence, vojáka z Egypta. Utopil se mu v řece Nil a tak na jeho památku nechal vybudovat zmíněný canopus.

Prohlídka prostředí vily nebyla naší primární náplní dne. Čekal nás další workshop, tentokrát jsme si přiblížili elipsu, jakým způsobem se rýsuje, jak ji zvládali vytvořit Římané. Profesor Kotler vysvětloval principy stavby držící například Pantheon a společně s tím jsme se plynule dostali k tvorbě vlastních kazet. Kazeta je zpravidla vpadlý čtverec, který působí jako dekorace stropů, ale zároveň je díky tomu lehčí až o polovinu váhy, než kdyby to byla plná krychle. Postup tvorby byl stejný jako v antickém Římě, s jediným rozdílem, že jsme místo betonu používali sádru, kterou jsem opět s kámošem nosil po celý den. Nejdříve jsme si z jílu udělali matrici. Nejtěžší úkol byl myslet inverzně, tedy když na matrici udělám výstupek, tak v kazetě se to projeví jako propadlina, a naopak. Výsledky našich snah máte dneska šanci vidět v 400 ve vitríně.

Naše kazety
Výsledek naší práce - kazeta ze sádry

Využili jsme čas, kdy tvrdla sádra, a vyrazili na prohlídku vily. Když jsme míjeli zbytky lázní a dalších obrovských budov, sálala na mne bývalá moc, ale zároveň na mě zela prázdnota, důkaz, že dny slávy dávno skončily. Když se zatáhlo, a všechny ty duté místnosti se zalily stínem, tak mi to připomínalo až záběry z Mordoru.

Přicházel večer a profesor Kotler neustále mluvil o tom, že brzy uvidíme hořící olivovníky. Chvilku jsem skutečně přemýšlel, jak by ty olivovníky mohly náhle vzplanout. Se zapadajícím sluncem mi ta obraznost došla. A skutečně hořely.

 

Twenty euros! No, thanks, I’m a poor student. Ten euros!

Úzké uličky v barvách žluté a červené, oprýskané okenice, popraskané stěny porostlé vinnou révou, kavárnička vedle kavárničky s ospalými Italy, trojkolky přivážející čerstvou zeleninu a svěží ovoce do obchůdků. Vypadá vaše představa italského městečka podobně? Tak i tuto atmosféru zažijete v Římě, konkrétně v městské čtvrti Trastevere. 

Bohužel nám zavřeli villu Farnesinu, ale o to více času nám zbylo na absorbování atmosféry čtvrti. Naší partě čtyř lidí trochu zkazilo dojem čekání na kávu 40 min., jelikož nás to zdrželo od prohlédnutí krásných dřevěných kazet v nedalekém kostele a ještě do toho mi to kafe nechutnalo, jelikož té hořkosti je v místní kávě až příliš.

Dneska nám nikdo moc nepřál, jelikož jsme se chtěli podívat do parku, ale i ten nám zavřeli. Nezbývalo nic jiného než pokračovat, jenže naštěstí v hlavním městě Itálie je neustále co objevovat. Došli jsme k dalšímu stereotypu Itálie - tržnice. Maso, pečivo, ovoce, zelenina, koktejly, likéry, kytky, šátky, brýle.. Vše, co potřebujete, byste zde našli. 

,,Hello sir, you like this glasses?” a už jsem měl brýle na obličeji. ,,How much?” zeptal jsem se trochu s odstupem. ,,Twenty euros!”, ,,Dude, I’m a poor student on a school trip. Can’t pay twenty euros.” a tak jsme chvíli smlouvali až mi brýle na obličeji nakonec zůstaly. Nevýhoda je, že toto autentické zboží pocházelo z Číny, takže jsem je po 3 dnech už nosit nemohl, jelikož mi k tomu chyběla jedna nožička.

 

Mezinárodní den turistů a profesor Kotler číšníkem

Budíček v pět, snídaně do kapsy a rychle směr Vatikánská muzea. Dnešní datum 27. 9. patří mezinárodnímu dni turismu, jinými slovy je vstup do muzeí Vatikánu zdarma. Přirozeně nejsme jediní, kteří o této informaci ví, takže se snažíme získat co nejlepší pozici ve frontě. Světe div se, před naší exkurzí je pouze jedna skupina turistů jinak nikdo. Teď si jen dvě hodinky počkat, až nám otevřou. Vytáhli jsme tedy deky a snídaně, někteří pokračovali v spánku, další si četli nebo si povídali. Naštěstí máme ochotné učitele, takže jsme si nahlásili, jakou kávu bychom si přáli, a s naší objednávkou pak vyrazili do blízké kavárny. Pan učitel se vrátil s tácem plný káv a začal je nám rozdávat. Po chvilce k němu přišla náhodná paní a řekla mu ,,One cappuccino, please.”. Urychleně jí vysvětlil, že číšník není, tudíž ji nic nepřinese.

Kotler číšníkem
Profesor Kotler číšníkem u Vatikánských muzeií

Po deváté ráno jsme se dostali dovnitř. Zde jsme vzali do rukou mobily, nasadili sluchátka a pomalu se zaposlouchali do audioguidu, který byl vytvořen a dokonce i namluven profesorem Kotlerem. Nebýt toho powerpointu, tak to považujete za profesionální práci, kterou si někdo objednal od profíků.

Popisovat vnitřek Vatikánských muzeí by bylo nesmírně zdlouhavé, nudné a nic by to stejně nepřineslo. Proto jestli chcete obdivovat velkou šišku, Sixtinskou kapli, nebo bronzové bažanty, tak doporučuji navštívit toto místo osobně, jakmile budete mít příležitost.

Po dopoledni stráveném v muzeu mnohým z nás třeštila hlava, kvůli přílišnému množství soch, obrazů, fresek, tapisérií a dalších soch, a tak jsme zašli na zmrzlinu. Já jsem si dal příchuť “hazelnut” a “pistachio”, což se nakonec ukázalo být dosti velký oříšek, jelikož tady kopečky nabírají lopatou a ne kopečkovačem na zmrzlinu.

Odpoledne se neslo v opačném duchu. Mířili jsme sice k dalšímu muzeu, ale v něm nás nečekala klasická prohlídka, jelikož se ani nejedná o klasické muzeum. MAXXI (Museo nazionale delle arti del XXI secolo, Národní muzeum umění 21. století) je vyjímečné už jen svou koncepcí. Oproti Vatikánu jsme zde viděli holé betonové zdi, kovové trubky a tabule skla. Budova MAXXI byla navržena světoznámou architektkou íráckého původu Zahou Hadid. Podstatu této stavby jsme objevovali během workshopu, který byl pro nás připraven. Rozdělili jsme se do skupin a každá měla za úkol si během procházení muzea prohlížet onu architekturu různými perspektivami (např. z pohledu materiálu, prostoru, barev…). Zaha Hadid silně pracovala s motivem proudu energie či vody, takže jsme si například během prohlídky všimli, že muzeum nemá patra. Jde o směsici chodeb, ploch na různých úrovních a galerií, jenže nikde nenajdete vyloženě patra. Na většině studentů se projevovala únava, místy až nezájem, ale mně to pomohlo si pročistit hlavu poté, co jsem během pár hodin viděl tisíce soch a obrazů.

Cestou do teologické školy jsme prošli čtvrtí vybudovanou Mussolinim. Bylo až nepříjemné si všímat, jak to připomíná některé čtvrti u nás v ČR.

Budova MAXXI
Budova MAXXI

 

Kdo uvidí více kostelů?

Pro dnešní výlet jsme se rozdělili na dva týmy. První byl více klidový, nehnal se po památkách, naopak druhý, tým nadšenců, kteří chtěli využít každou chvilku k průzkumu Říma, měl v plánu projít několik kostelů za různými účely - vidět sousoší utrpení svaté Marie či obrazy Caravaggia. Místo, které mne nejvíce zaujalo, hlavně díky tomu, že bych ho nečekal uvnitř baziliky, byla “oáza”. Obdélníkový prostor ohraničený koridory s výhledem na skromnou  zahrádku, na které byla vidět pečlivá oprava. Obsahovala drobnou fontánu, pár malých stromků a jedinou růži. Všude kolem nás panoval ticho, které jakoby kázalo klid.

Další pozoruhodným místem byl Domus Aurea. Šlo o komplex obrovského římského paláce (120 ha) vybudovaného na popud císaře Nera. Místa, která dneska procházíme při prohlídce existují jen díky tomu, že část komplexu byla zasypána a stala se součástí základů jiného sídla. Jeho objevení avšak bylo objevením století, jelikož jeho dopad na kulturu byl nesmírný. Malby na stěnách totiž inspirovaly renesanční umělce k tvorbě tzv. grotesek, což jsou nástěnné malby (zjednodušeně řečeno). Abychom si obrovitost komplexu dokázali plně představit, tak součástí prohlídky je i virtuální realita, která vám v reálném čase představí, jak se palác za své doby blyštil.

Třešničkou na závěr dne byl Pantheon. Upřímně, nebýt předchozích workshopů, tak akorát budu dělat wow nad velikostí a zbytek pro mne bude magie a pravé kouzlo mě mine. Takhle jsem si dokázal říct, kde co mám vidět a čeho si všímat, což znásobilo můj zážitek, ale celkový dojem mám jako z Kolosea - čekal jsem víc a víc mě ohromily předchozí památky.

 

Italský komplex u Brány borců

Na tenhle den jsem se těšil, jelikož se o něm mluvilo tak dlouho a zněl tak hezky. Celý dnešek jsme procestovali po kostrbatých cestách na kolech, na kterých bylo vidět, že už jsou taky prověřeny životem. To se mi zalíbilo, jelikož nemám rád, když se někdo snaží zkrášlovat realitu. 

Naší první zastávkou byl hippodrom. Nyní tam je pár sutin a velká travnatá plocha, ale to podstatné zůstalo - Brána borců. Hned, jak jsme se začali přibližovat k samotnému hippodromu, tak na nás začal dohlížet místní italský člen sekuriťáků. Pár minut z nás nepustil oči, ale když viděl, jak se jen válíme ve stínu, tak nás opustil. Když byl sekuriťák dostatečně daleko, tak byl vyhlášen závod borců. Úkol zněl jasně - jako první proběhnout Bránou borců. Výzvy se bohužel chytli pouze čtyři kluci, mezi nimi i já. 

Start! Začátek vypadal vyrovnaně jenže postupně jsem začal nabírat náskok. Byl jsem pár metrů od Brány, když v tu chvíli vidím, jak mi v průběhu brání plot. Všímám si vedlejší cesty, kterou vybíhám. Zezadu slyším “To si snad děláš srandu…”. To Pepa zjistil, že cestu kříží trní, jenže má touha stát se borcem se na tohle neohlížela. Najednou jsem pod Bránou borců. S hrdostí můžu říct, že první. Bez hrdosti si ale všímám přibližujícího se sekuriťáka, který nás vypískává. Otáčím to tedy a vracím se. Žádný problém nebyl, jelikož kdyby dělali trable každému, co se o něco pokusí, tak školní výlety Italů by měly útrum. Byli jsme totiž několikrát svědky chování mladých Italů na památkách a jsou to zkrátka temperamentní nátury.

Běh jsem ještě vydýchával na kole. Naštěstí šlo o vrchol fyzického výkonu, jelikož většinu odpoledne jsme pak strávili u bývalého akvaduktu. Nejdřív jsme si dali vychutnali piknik (jehož část jsem opět vezl), který obsahoval sýry, víno, olivy, pečivo, pesto, artičok a mnohé další tradiční produkty. 

Po potěšení na jazyku následoval další workshop. Tentokrát jsme se naučili jak funguje elipsa, parabola a hyperbola, a taky jsme se naučili je narýsovat. Rýsovat na trávě vedle antického akvaduktu s přistávajícími letadly nad hlavou má něco nepopsatelného do sebe. Jedinečné podmínky mají za příčinu, že i s odstupem času, bez procvičování, jelikož nejsem součástí aplikované matematiky, jsem schopný si vybavit postup.

 

Skrz kopec

Pro dnešní den jsme se opět rozdělili na skupinky. Část tvořili výtvarníci, kteří se od nás odpojili v městečku Nemi, kde strávili zbytek dne převážně malováním a prohlídkou papežova letního sídla Castel Gandolfo. Věřte, jejich díla jsou lahodná na pohled, a vy si je můžete užít vystavené na chodbách v nejvyšším patře školy. Druhá skupina pokračovala busem výše nad jezero. Díky tomu jsme měli úžasné výhledy a došli jsme do malého města na svahu hned u zmiňovaného jezera. Specialitou zde byl jahodový likér, na který jste naráželi na každém kroku. 

Poté, co jsme se nahodile proplétali uzoučkými uličkami, které byly neodolatelné svou atmosférou ospalého italského města, nás čekal workshop. Byla nám představena práce s úběžníky, čili jsme se učili perspektivu. Znáte ten jev, kdy se vám v dálce spojují koleje? Tak to je ono, přesněji řečeno dvojúběžníková perspektiva. Naučil jsem se, jak si narýsovat například podlouhlou ulici tak, aby byla přirozená oku a byla dokonce přesná, ne že to budu brát podle oka.

Po náročném intelektuálním výkonu jsme si zasloužili chutný oběd. Zašli jsme do restaurace, kde nám vyšli vstříc. Na naši žádost udělali tři druhy těstovin - s lanýži, amatriciana (rajčata se slaninou) a s kančím masem. Najedli jsme se k prasknutí a aby nám vytrávilo, tak jsme se dali na cestu směr “emissario”. Už jenom cesta nám poskytovala nádherné pohledy na jezero a přilehlé vesnice. Scházení kopce se  zdálo nekonečné, až z toho bolela kolena i mlaďocha jako jsem já. 

Po absolvování krátké instruktáže a nasazení helmy na hlavu jsme byli připraveni se prodrat emisáriem, což je komplex tunelů, který shromažďoval vodu, aby zásoboval místní obyvatelstvo a jezero vodou. Mě osobně čekala cesta, při které jsem se musel věčně hrbit a dávat si pozor na moji škebli. Nárazy o strop se děly i přes všechnu opatrnost. Sice moje skupinka varovala před sníženými místy, ale častokrát jsem i tak přilbou praštil o strop, jelikož místa, která byla dostatečná pro ně, nebyla pro mne. V tu chvíli jsem schytal největší rány, jelikož to přišlo bez varování. Po výstupu jsem krom promrzlých nohou měl i nejšpinavější přilbu ze všech.

Kvůli nedostatku aut ze strany průvodců jsme přes hodinu čekali na naše batohy, které jsme nechali na druhé straně kopce. Chvilku jsme si zkracovali stavbou věže z přilb  či naháněním místní kočky. Po příjezdu auta s našimi zavazadly následoval aplaus a rychlý přesun do našeho autobusu. Cestou jsme nabrali skupinu výtvarkářů, se kterými jsme sdíleli zážitky z našeho dne.

Věž z helem
Věž z helem

 

Poslední večeře

Závěrečnou položku našeho listu památek, které jsme v Římě měli navštívit, tvořila Bazilika svatého Petra. I přes varování byly některým z nás  odebrány osobní předměty jako třeba nůž či skleněná lahev. Před samotnou prohlídkou jsme si dali drobet do těla, když jsme vyšli až na vrchol kopule Svatopetrské baziliky. Ačkoliv to byla cesta pozoruhodná, kde stěny byly křivé a schody ošoupané, tak výsledný pohled převážil vynaložené úsilí. Měli jsme příležitost prohlédnout si hlavní město ze všech úhlů a říkat, kde všude jsme byli, co vše jsme poznávali. Na kráse přidávalo světlo čerstvě vyšlého slunce protínající mraky. Více času jsem snad strávil na střeše než uvnitř.

Výhled z vyhlídky ve Svatopetrské bazilice
Výhled z vyhlídky na vrcholu Svatopetrské baziliky

Nesmírné množství detailních mozaik, dřevěné výzdoby a všelijakého dalšího projevu bohatství a moci církve, či její ochoty darovat tolik krásy Bohu, ohromovalo návštěníka na každém kroku. Nemohl jsem se ubránit myšlence “Tak sem šly ty odpustky”. V bazilice byly ohromeny i další smysly. Probíhala mše a hlas chorálu mohutně zněl, až naháněl husí kůži. Ve vzduchu taky nesměla chybět vůně kadidla, bohužel se často prala s odérem turistů potících se v davu.

Poslední workshop se odehrál na půdě centra křesťanství. Navázali jsme na perspektivu, ale tentokrát tříúběžníkovou, čili linie sbíhající se do tří bodů. Koneckonců si pro lepší představu můžete opět prohlédnout výstavu v 400. Dělalo mi radost, když mi pod rukama vznikala budova, která vypadá jako z reálného světa a nevypadá jako profilový nákres.

Dvojúběžníková perspektiva
Dvojúběžníková perspektiva

Přišla část dne, kdy jsme konečně mohli vytáhnout vybavení, které nám v batohu dnes zabíralo nejvíce místa - deka, ručník a plavky. Nasedli jsme do metra a, ano, dojeli jsme metrem až k moři. Uznávám, to metro jelo celou dobu po povrchu, aby náhodou nedošlo k mýlce. 

Ačkoliv jsem u moře již byl (hip hip Chorvatsko),  přesto jsem zažil několikero poprvé. Užíval jsem si svoje první šlápoty do horkého černého písku až do chvíle, kdy jsem sem tam zahlédl skleněnou lahev, drát či jiný odpad. V tu chvíli jsem se už tak sebevědomě neprocházel. Pak ten výhled. Výhled, kde nebylo vidět nic a díky tomu to bylo krásné. Přede mnou se totiž rozprostíralo nekonečné moře. Doposud mi vždycky překážely ostrovy a jestli si vzpomínáte na emoce, které přinesl váš první pohled širé moře, tak se mému úžasu divit nebudete. Ten, kdo to nezažil, by měl tento fakt rychle napravit.

Slaný vzduch proudil plícemi a já si pomalu promítal všechny dny, které jsme zde zažili, všechny zážitky, které dokázaly propojit nejen studenty mezi sebou, ale i přiblížit profesory. Zní to absurdně, ale v takových momentech vám dojde, že to jsou lidé, kteří vám dokáží vyprávět životní příběhy, které dokáží inspirovat či až ohromit.

Uzavření celé exkurze proběhlo jak jinak než pořádným místním jídlem. Pokrmy lítaly z jedné strany na druhou, každý ochutnával, co se mu dostalo pod ruce - smažené chobotničky, kalamáry, krevety, místní zelenina. Večer byl zpestřený i kvízem, jelikož každý předchozí den jsme večer psali kvíz, při kterém jsme si zopakovali prožitý den a taky zkoušeli naši všímavost (třeba jaký ornament měl dohnal Dohnal na opasku, či jaké barvy byly ponožky učitelky Pejškové). Tento večer byl ale kvíz pro učitele, při kterém byla zkoušena znalost učitelů svých žáků. Nejen že jsme se dozvěděli šokující novinky, či co si o nás jaký učitel myslí, ale taky jsme se nepřestávali smát.

 

Víc než zájezd

Z okýnka v letadle koukám na vzdalující se Řím. Během pár minut je mimo dohled. Při konverzaci s ostatními opakovaně zaznívá “Tohle je první exkurze, která mi něco fakt dala.” Všichni odlétají s dojmem, že se naučili něco nového. Výtvarníci se naučili nové nebo zdokonalili již získané techniky v kreslení či malování, matematici rozšířili své znalosti. Mezi největší přínosy se také řadí možnost vidět v realitě to, co se naučili, dokázat propojit teorii s praxí. Každý si našel svůj osobní přínos, což mi přišlo jako nejlepší odměna pro profesory, kteří tvrdě pracovali na tom, aby se dosáhlo zmíněného výsledku.

Když si odpovím na vlastní otázku, která mě naháněla před odletem, tak ano, stojí to za to, ať si říká kdo chce, co chce.

Žánr

Ilustrační fotografie
V oku Pantheonu